Labyrint konzumu a ráj srdce

Procházeje jedním nákupním centrem jsem se nedávno ocitl ve svízelné situaci – nemohl jsem najít cestu ven a musel jsem bloudit. 

Hned mě napadlo, zda přesně toto nebylo prvotním záměrem projektanta, když komplex konzumních radovánek navrhoval. Mohlo ale také jít o mou neschopnost. Nemohl jsem si však nevzpomenout na mýtický příběh o Daidalovi a jeho labyrintu. Daidalos byl podle starořecké báje talentovaný architekt, který měl na přání krutovládného krále Mínoa na ostrově Kréta zkonstruovat labyrint. Ten měl sloužit jako vězení pro netvora Minotaura – lidské torzo s hlavou býka, tedy tvora nezapadajícího mezi obecná měřítka. Ostrov tak měl být chráněn před chaosem a neřádem, který by anonální tvor bezesporu přinesl. Daidalos měl tedy postavit labyrint, ze kterého by nebylo cesty ven, čímž měl být chráněn společenský řád. V labyrintu, kde jsem se ocitl já, ale žádný Minotaur ani podobný netvor nečíhal. V tomto labyrintu představujeme netvory my, které má konzum udržovat v konformitě se společenským systémem. Vzpomeňme například na normalizační Československo a nebo mnohem aktuálnější současnou Čínu, která však má svým spotřebitelům mnohem více co nabídnout. Konzum z nás dělá spořádané občany.

Postoupíme-li v historii do středověku, setkáme se s jiným významem, který byl v té době labyrintu připisován. Tehdy se pouť labyrintem považovala za symbol nalézání cesty k Bohu. Vstup do labyrintu zastupoval narození člověka, cesta skrze něj platila za cestu k hledání víry a doputování do centra labyrintu znamenalo objevení této víry. Komenského Labyrint světa a ráj srdce je vlastně alegorií pro lidskou pouť materiálním světem, která však může úspěšně skončit jen ve světě duchovním, po nalezení boží víry. V tomto případě má labyrint opačný význam než v příběhu o Daidalovi. Bloudění středověkým labyrintem nemá směřovat k hledání cesty ven, ale naopak k směřování do jeho nejzazších hlubin. Tato pouť materiálním světem nás má ve finále dovést k odpoutání od něj samého a přivést k duchovní hloubce v nás samých. Podobně – avšak mnohem dříve – Platón ve svém podobenství o jeskyni hledá cestu ven z iluzorního odvozeného světa, kterým je mu smyslově nazíraný materiální svět, do bezprostředního světa ducha. Cesta labyrintem v tomto smyslu znamená snahu vymanit se skrze naši vrženost a orientovanost v prostoru a čase mimo tento náš časoprostor a překročit ho tak; věnovat průchodu labyrintem takové soustředění, které mysl odpoutá od vnějšího světa. 

Dá se říct, že náboženský význam má i labyrint, ve kterém jsem zabloudil já. Ne nadarmo jsou dnes obchodní střediska označována  za „chrámy konzumu“. Konzum a ekonomickou prosperitu lze totiž považovat za současné nejrozšířenější západní náboženství. V ekonomii jsme začali věřit po tom, co Západ vyhrál studenou válku – tím vzrostlo mínění, že kapitalismus je směr, kterým by měla společnost nadále směřovat. Vírou se stal kapitalismus a konzum, morálním měřítkem růst majetku a duchovno vytlačila víra v křivku kvality života úměrně stoupající s množstvím materiálního vlastnictví. A jako chrámy pro spojení s naším „Bohem“ nám slouží právě nákupní centra. Všimněme si, s jakou důmyslností a pompou jsou dnešní obchodní domy vystavovány. V našem současném labyrintu absentuje střed toho středověkého, neboť naše materiální bloudění nesměřuje k oproštění se od tohoto materiálna, k nalezení vnitřního bohatství, a tedy duševní hloubky. Ať už je naše představa o duchovnu jakákoliv.