Hudba z jiného světa
Je to pár měsíců, co jsem se začetl do zajímavého článku pojednávajícího o spirituálním přístupu posluchačů taneční hudby. Text citoval slavnou hudební producentku, pro niž je každý koncert „rituál, který má publikum zavést za hranice vnímání, dopřát mu trans a vytržení z 3D reality fyzického světa“. Poukazuje ale také na to, že tento přístup během posledních desítek let z klubové scény vymizel a byl nahrazen hédonismem spojeným s konzumací drog.
Návštěvníci hlasitých tanečních klubů svůj zážitek z hudby mnohdy umocňují intoxikací různými látkami – jednou z nich je extáze. Název drogy má mimo jiné i náboženské konotace. V době helénistických mysterijních kultů lidé usilovali o osobnější a intimnější spojení s bohy než věřící před nimi. A stav vytržení z reality, nebo dokonce pocítění boží přítomnosti a sounáležitosti se nazývá právě extáze. Kněžky boha Dionýsa se do těchto stavů přiváděly mimo jiné tancem a hudbou. Byť zde lze vysledovat určitou analogii, dnešní význam extáze je mnohem povrchnější; nikoliv však význam hudby.
Veselé abstraktum zvuků
Není to jen taneční hudba, která může posluchače zavést do hlubokých duchovních stavů a pocitů přítomnosti jiného světa. Ve své poctě skladateli Antonínu Dvořákovi, v románu Scherzo capriccioso (1984), popisuje Josef Škvorecký hudební prožitek jedné z postav: „Pět taktů po úvodním akordu už přestala myslet na tenze téhle rodiny, na tušené klubko vztahů, které ji zajímaly. Neboť se jí, snad z té muziky, začalo zdát, že všechno, každý pod touhle střechou, je náznakem čehosi zdaleka ne tak prostého, jako je dům, zahrada, oběd, hospoda, jež se slabounce počala ozývat muzikou z dálky. Energické basy sekundu zaplašily všecky věci světa a zahnaly myšlenky do veselého abstrakta zvuků.“
Silný hudební zážitek v nás vytváří pocit, že jsme momentálně postaveni před něco, co náš svět přesahuje, co nelze uchopit smyslově, co existuje mimo náš čas a prostor. Jako by zaslechnuté tóny a rytmy nebyly cílem, ale prostředkem k něčemu vznešenějšímu. Hudbu přeci poslouchají i ti, kteří jí pramálo rozumí. Takovým nejde o obsah či formu, nýbrž o to, že se u poslechu zkrátka cítí dobře. Není tedy důležité, zda Justin Bieber píše dobré písničky (pokud je vůbec píše on) nebo zda zpívá dobře. Rozhodující je, co jeho posluchač prožívá a pociťuje.
O Músách
V Platónově dialogu Faidros se Sókratés zmiňuje o Músách, které „zachvacují duši něžnou a nepřístupnou všednosti, probouzí ji a do vytržení uvádí pro písně i jiné básnické tvoření.“ Starořecká kultura považovala Músy za přidělovatelky inspirace. Stejně tak Řekové zacházeli se všemi ostatními přírodními jevy, pro něž neměli vysvětlení. Vytvořili mýtus – uměle konstruovaný význam empiricky nepodloženého obsahu. Nám už je dnes jasné, proč občas venku prší nebo že na hojnost úrody nemá vliv přízeň bohyně Démétér.
Inspiraci však v současnosti stále můžeme uctívat jako dar shůry; něco, co si ani vzdělaný a zkušený hudebník nemůže přivolat vůlí. Absolvent konzervatoře může mít nastudovanou teorii odpředu odzadu, ale nenaučí se tam, jak napsat jednoduchou, chytlavou, ale přitom hlubokou písničku. Překážkou mu může být přehršel teorie, a tím pádem neschopnost dělat věci jednoduše, ale také absence inspirace. „Kdokoli přijde ke dveřím básnickým bez šílení od Mús, jsa přesvědčen, že bude dobrým básníkem již pouhou znalostí umění, je sám nedokonalý,“ pronáší Sókratés v témže dialogu.
Naučit se hře na hudební nástroj či zpěvu vyžaduje talent. Hudební teorie je ale dovednost, která se dá rozumným způsobem osvojit – podobně jako třeba matematika. Má totiž také jakýsi nepropustný, abstraktní, logický systém; soubor odlišných a vzájemně se doplňujících prvků „zhmotněných“ v notových zápisech. Hudební teorie má pevná pravidla a meze – pokud chcete na kytaře zahrát akord C dur, máte jasně stanoveno, ze kterých tónů se souzvuk skládá.
Dobrým příkladem jsou bluesoví muzikanti, kteří se při kytarových improvizacích také pohybují v určitém racionálním rámci, jehož danosti nelze překračovat – jejich hraní je limitováno stupnicemi. Tím pádem všichni modelují stejný „materiál“. Jádrem bluesové hudby ale je skrze tyto stupnice vyjadřovat pocity, nálady apod. Blues je velmi snadné hrát, obtížné ale je hrát ho dobře; k tomu je nutná právě inspirace, dar shůry, schopnost vyjádřit okamžik v tónech. To je hluboce duchovní záležitost, kterou nelze získat, protože přichází sama – jakoby z jiného světa.
Václav Junek
Ekonomická sebevražda
Několik poznámek z četby Kafkovy Proměny, kde se dá nalézt i klíč k tomu, jak ustát jednu z nejrozšířenějších chorob 21. století.
Václav Junek
O ko(rona)medii
O koronavirové pandemii přišla řeč na tomto kanálu již na jaře, kdy se psalo o možnostech stát se lepším člověkem a převzít odpovědnost za své konání vůči přírodě. Dnes chce autor pouze povzbudit, nebo dokonce pobavit.
Václav Junek
Dobrý, zlý, nebo ošklivý?
Aneb o tom, jak i sledování westernů může přinést zamyšlení směřující až k samotné hranici našeho myšlení, kterou se můžeme pokusit narýsovat, ale nikdy nám nebude dáno ji překročit a nahlédnout za ni.
Václav Junek
Koronapokalypsa
Zaslechnutý útržek rozhovoru v hromadném dopravním prostředku: „to je podle mě od Boha jen zkouška, nic jiného," říká klidným hlasem asi třicetiletý muž své družce, když vynáší kočárek i s dítětem z vagónu metra.
Václav Junek
O korona-moru a vyžraných regálech
Intuitivně jsem sáhl po románu Mor (1947) od Alberta Camuse, abych se dočetl, že se z něj během posledních dnů stal v Itálii bestseller.
Václav Junek
Izolovaná společnost
Proč nám sociální média komplikují život a jdou proti přirozenému vývoji myšlení? Proč je špatné uzavírat se do názorového vakua? Proč je dobré se hádat, mít konflikty, a ne se jim vyhýbat?
Václav Junek
O nemoci k smrti
Pár řádků o krizi moderního člověka a o možnostech, jak se s nejrozšířenější lidskou chorobou vyrovnat.
Václav Junek
Úvahy o nadčlověku
Nietzscheho myšlenka, že člověk není konečným vývojovým článkem, ale pouze mostem k nadčlověku, je stále svěží v době, která se extrémně rychle vyvíjí, zatímco člověk stojí na místě.
Václav Junek
Svoboda těla, vězení ducha
V digitálním světě trávíme čím dál více času. Až by se dalo tvrdit, že pomalu pohlcuje našeho ducha. Nepůsobí na vás spolucestující v metru se zraky zabořenými do displayů chytrých telefonů jako těla bez duše?
Václav Junek
Proč si nerozumíme? Aneb něco málo k filozofii jazyka
„Nejdůležitější dnes je, aby člověk uměl napsat větu, která má začátek, prostředek a konec,“ řekl filozof Miroslav Petříček do mikrofonu Českého rozhlasu na otázku, jaké univerzální hodnoty se snaží vštěpovat svým potomkům.
Václav Junek
Stabilizovat společnost podle Číny?
Náš prezident se nechal před časem na jedné ze svých cest do Číny slyšet, že se tam chystá hledat inspiraci ke stabilizaci společnosti. Inspirativní není současný establishment, nýbrž to, jak Číňané myslí už skoro tři tisíciletí.
Václav Junek
Sociální média – zrcadla našich duší?
V tomto článku se pokusím zasadit fenomén sociálních médií do širšího historického kontextu spojeného se svobodou slova a pluralitou informací.
Václav Junek
Donald Trump jako fikční postava
Historik Timothy Snyder tvrdí, že USA se stále více přibližují východním nedemokraciím. Minimálně v tom, jakým způsobem se tam nakládá s fakty...
Václav Junek
Rodina je základ liberálního státu?
Nově zvolený předseda KDU-ČSL pan Výborný se obává o budoucnost institutu manželství – stěžejního korpusu fungující společnosti – a chce nyní začít dělat všechno proto, aby manželství nekončila. Jde to ale jinak než represemi?
Václav Junek
Sex jako komodita aneb Láska za časů digitálna
O tom, jak jsme na cestě k civilizovanosti začali ztrácet na své vlastní lidské přirozenosti...a o pohlavní lásce a jejích dnešních podobách.
Václav Junek
Digitální predestinace
Několik poznámek k našemu pobývání ve virtuálním světě a k tomu, jak nám tento svět sám deteminuje další bytí v něm.
Václav Junek
Labyrint konzumu a ráj srdce
Procházeje jedním nákupním centrem jsem se nedávno ocitl ve svízelné situaci – nemohl jsem najít cestu ven a musel jsem bloudit.
Václav Junek
Pohlreich, Babica a populární kultura
Pár poznámek k populární kultuře a k tomu, jak ji v knize Jak rozumět populární kultuře (2018) vymezuje John Fiske, a příklad z oblasti české televizní gastronomie.
- Počet článků 19
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 582x