Tato tvrzení jsou standardní, a slýcháme je mnohokrát, ale jsou zcela chybná:

"když jsme se narodili, abychom zemřeli, není zkrátka smyslem lidského života zemřít? Neměli bychom život věnovat tomu, abychom došli do myšlenkového stádia, kdy budeme ze světa odcházet smířeni s odchodem?"

"stejně tak jako nemůžeme s jistotou tvrdit, že život má nějaký smysl, nemůžeme ani na beton vědět, že ho nemá."

Smyslem života není zemřít.

Smyslem života není připravovat se na smrt.

Smysl života existuje, a to víme na beton (ten biologický, ten filozofický - materialistů a ten filozofický - idealistů)

Při téhle úvaze mne napadaly různé věci: třeba že takhle jsem přemýšlel už někdy na střední škole a tápal. Když mi bylo asi 30 hledal jsem záchranu v křesťanství - ale uvízl jsem už na principu lidské duše - co to vlastně je? Nikdo mě moc neuspokojil. Docela dobré je nastudovat si vedle Bible ještě Junga. Pokud člověk vychází jen z evropské filozofie musí se utápat k depresím. Docela dobré je zabývat se výpověďmi lidí o prožitcích umírání - near death experiences - či reinkarnaci. Nastudovat si východní filosofie, indické védické moudrosti a něco z buddhismu. Hned se člověk trošku rozšíří obzor, lépe řečeno podstatně.

Smrt není zlá ani špatná. Smrt je nezbytná. Bez ni by se řád našeho světa zhroutil. Bez ní by nemohly přijít nové generace, aby si také zakusily strasti a slasti toho krátkého, leč intenzívního pozemského prožitku. Lapidárně by se tento systém dal nazvat "každý chvilku tahá pilku" ... :-)