Ku-klux-klan vs. Kant aneb Jsou náboženství dobrá, nebo špatná?
Začnu malou poznámkou z četby. Nobelista Bertrand Russell ve slavné eseji Mystika a logika pojednává o dvou odlišných a zároveň vzájemně se doplňujících oblastech metafyziky. Mystika má na naše chování iracionální vliv, je to ta animalita, kterou máme každý v sobě. Mystika nám dává pocit, že nám někde v hloubi nějaký hlas našeptává, jak se máme chovat – někdo to může považovat za boží hlas, Henry Bergson tomu říká „intuice“. V zásadě jde ale o emoce. Mystika je však spojena také s náboženstvím; právě ono „zjevení“, díky němuž začínají lidé věřit, je pocit boží přítomnosti – dotyku věčnosti, která na rozdíl od našeho bytí není svázána časem a prostorem.
Logika je potom racionálním protipólem mystiky. Racionálně se chováme nikoliv na základě emocí, nýbrž na základě rozumového opodstatnění. Chci dnes ale mluvit hlavně o tom, co znamená mystika a logika v náboženství.
Miluj (bílého) bližního svého
Hlavní prameny náboženské nauky bývají mnohdy velmi otevřené vlastní interpretaci a ohýbání. I velká světová náboženství mají dílčí školy s rozdílnými pohledy na výklad téhož pramenu. Budeme-li při výkladu těchto zdrojů emotivní, bude hrát notnou roli to, jací jsme lidé, tedy naše dosavadní zkušenosti se světem.
Jako extrémní příklad zmíním organizaci Ku-klux-klan (KKK), která je exemplární ukázkou toho, jak mohou negativní emoce svádět k dezinterpretaci náboženského kánonu k takovému výkladu, který nás opravňuje páchat zlo ve jménu Boha.
Historie KKK se počíná koncem války Severu proti Jihu, která rozhodla o zrušení otroctví. Sympatizanti Konfederace – mezi nimi majitelé bavlníkových plantáží, a tedy bývalí otrokáři – se nedokáží smířit s rostoucí rovnoprávností mezi bílou a černou rasou. Jejich obavy byly mnohdy spojené právě s negativními emocemi jako je strach ze ztráty identity vlivem míšení ras či strach z nárůstu konkurence na trhu práce atd.
Dalšími spouštěči negativních emocí mohly být nešťastné zkušenosti s konkrétními jedinci, které vedly k apriornímu odsouzení celé skupiny, tedy ke generalizaci. Tyto emoce byly navíc ještě prohlubovány propagandou, která hlásala, že rovnoprávnost černých a bílých prosazují vysoce postavení židé, kteří černou masu používají jako nástroj na svržení rasy bílé. KKK byl tedy původně založen k tomu, aby držel v šachu obyvatelstvo tmavé pleti.
I dnešní členové téže organizace jsou věřící lidé. Jsou to obyvatelé tzv. biblického pásma situovaného v jižních státech USA. Jde tedy o křesťany (bílé protestanty) mající výklad Bible hovořící o nadřazenosti bílé rasy – a formuli „miluj bližního svého“ tak automaticky vztahují jen na její příslušníky.
Chovej se jako Bůh
Jako logický protipól emotivní mystiky se nabízí snaha o racionalizaci náboženství. S koncepty víry, která by byla uchopitelná rozumem a nemusela pramenit z pocitu zjevení, přišli osvícenští myslitelé. Ti se snažili osvobodit člověka od slepé víry v něco, co je nám stejně odepřeno zakusit zkušeností.
Například Immanuel Kant přišel s myšlenkou víry v objektivní morální systém, který představoval onu vyšší božskou instanci. Člověk toužící po překročení vlastní subjektivity (pocítění boha) se musí začít chovat nikoliv na základě vlastní situace ve světě a vlastního prospěchu, ale na základě kategorického imperativu – tedy tak, jak by chtěl, aby se v dané situaci zachovali všichni.
Kdybych se například ocitl v situaci, která by mě sváděla ke krádeži, kategorický imperativ by mi kázal zamyslet se nad ní nikoliv ze své perspektivy – mám hlad, a tak chci ukrást něco k jídlu –, ale z nadhledu, z nějž bych sám sobě kladl otázku, zda bych chtěl mít svět plný zlodějů.
Kant tím vlastně říká, že nemůžeme zjistit, zda nějaký Bůh existuje, ale můžeme se božsky chovat. Tím, že věříme v úspěch kategorického imperativu zároveň připouštíme i existenci nezávislého moderátora, který naše jednání ocení jako správné, protože má přístup i k našim vnitřním pohnutkám dokládajícím, že jsme jednali právě na základě obecného mravního zákona, nikoliv s vidinou vlastního zisku.
Tato víra však ztrácí kontakt s jednotlivcem, neboť pravidlo kategorického imperativu je objektivně dané pro všechny. Je to podobné jako v náboženské tradici starověkého Říma, kdy víra každého individua představovala především službu veřejnosti a člověk už neměl tolik možností pro osobní náboženskou seberealizaci.
Co se týče veřejného smyslu náboženství, Jean-Jacques Rousseau ve spise O společenské smlouvě uvádí, že náboženství je věcí veřejnosti jen do té míry, do jaké z nás dělá spořádaného občana. Panovník tedy nemá co mluvit do náboženského přesvědčení svých občanů, neboť do jeho působnosti nespadá jejich posmrtný život.
Skoč do víry
Na osvícenskou snahu racionalizovat víru reagoval dánský myslitel Soren Kierkegaard tvrzením, že náboženská víra je vždy spojena s logickými pochybnostmi, k jejichž překonání je třeba pocítit v sobě mystiku a odpoutat se od rozumného uvažování – máme pochybnosti, proto nám nezbývá než věřit. Víra tedy podle něj nemá být založena na rozumu, nýbrž na tom záhadném, mystickém pocitu (zjevení), který nás přiměje „skočit“ do víry. I my ateisté se přeci v mezních životních situacích, kdy už se veškerá naděje zdá ztracená, obracíme k Bohu, byť se to může zdát sebeiracionálnější. Dovedou nás k tomu totiž emoce.
V případě KKK jsem chtěl demonstrovat, že náboženství jako taková nejsou dobrá, nebo špatná. To jsme jen my lidé. Zlo nebo dobro nejsou věcí náboženství, ale etiky. Pokud upustíme uzdu své emocionální stránky až příliš, vede víra ke zlu. Skrze emoce totiž ono zlo vidíme jako nezbytně nutné pro nastolení toho, co vidíme jako vyšší dobro. „Dobro a zlo, dokonce i vyšší dobro, již mystika ve všem nachází, jsou odrazy našich vlastních emocí, nikoliv tedy součástmi podstaty věcí, jaké opravdu jsou,“ píše v již zmíněném eseji Russell.
Příklad s osvícenstvím zase ukazuje, že přílišnou racionalizací ztrácí víra svůj smysl. Není totiž náboženství spíše soukromou věcí každého z nás spojenou se sebeláskou (starám se předně o svůj posmrtný život a doufám ve svou spásu)? Apelem křesťanské nauky ale také je, aby věřící miloval bližního svého alespoň tak, jak miluje sám sebe. Koneckonců, co jiného je soucit než to, že si představíme sami sebe na místě druhého?
Václav Junek
Ekonomická sebevražda
Několik poznámek z četby Kafkovy Proměny, kde se dá nalézt i klíč k tomu, jak ustát jednu z nejrozšířenějších chorob 21. století.
Václav Junek
O ko(rona)medii
O koronavirové pandemii přišla řeč na tomto kanálu již na jaře, kdy se psalo o možnostech stát se lepším člověkem a převzít odpovědnost za své konání vůči přírodě. Dnes chce autor pouze povzbudit, nebo dokonce pobavit.
Václav Junek
Dobrý, zlý, nebo ošklivý?
Aneb o tom, jak i sledování westernů může přinést zamyšlení směřující až k samotné hranici našeho myšlení, kterou se můžeme pokusit narýsovat, ale nikdy nám nebude dáno ji překročit a nahlédnout za ni.
Václav Junek
Koronapokalypsa
Zaslechnutý útržek rozhovoru v hromadném dopravním prostředku: „to je podle mě od Boha jen zkouška, nic jiného," říká klidným hlasem asi třicetiletý muž své družce, když vynáší kočárek i s dítětem z vagónu metra.
Václav Junek
O korona-moru a vyžraných regálech
Intuitivně jsem sáhl po románu Mor (1947) od Alberta Camuse, abych se dočetl, že se z něj během posledních dnů stal v Itálii bestseller.
Václav Junek
Izolovaná společnost
Proč nám sociální média komplikují život a jdou proti přirozenému vývoji myšlení? Proč je špatné uzavírat se do názorového vakua? Proč je dobré se hádat, mít konflikty, a ne se jim vyhýbat?
Václav Junek
O nemoci k smrti
Pár řádků o krizi moderního člověka a o možnostech, jak se s nejrozšířenější lidskou chorobou vyrovnat.
Václav Junek
Úvahy o nadčlověku
Nietzscheho myšlenka, že člověk není konečným vývojovým článkem, ale pouze mostem k nadčlověku, je stále svěží v době, která se extrémně rychle vyvíjí, zatímco člověk stojí na místě.
Václav Junek
Svoboda těla, vězení ducha
V digitálním světě trávíme čím dál více času. Až by se dalo tvrdit, že pomalu pohlcuje našeho ducha. Nepůsobí na vás spolucestující v metru se zraky zabořenými do displayů chytrých telefonů jako těla bez duše?
Václav Junek
Proč si nerozumíme? Aneb něco málo k filozofii jazyka
„Nejdůležitější dnes je, aby člověk uměl napsat větu, která má začátek, prostředek a konec,“ řekl filozof Miroslav Petříček do mikrofonu Českého rozhlasu na otázku, jaké univerzální hodnoty se snaží vštěpovat svým potomkům.
Václav Junek
Stabilizovat společnost podle Číny?
Náš prezident se nechal před časem na jedné ze svých cest do Číny slyšet, že se tam chystá hledat inspiraci ke stabilizaci společnosti. Inspirativní není současný establishment, nýbrž to, jak Číňané myslí už skoro tři tisíciletí.
Václav Junek
Sociální média – zrcadla našich duší?
V tomto článku se pokusím zasadit fenomén sociálních médií do širšího historického kontextu spojeného se svobodou slova a pluralitou informací.
Václav Junek
Donald Trump jako fikční postava
Historik Timothy Snyder tvrdí, že USA se stále více přibližují východním nedemokraciím. Minimálně v tom, jakým způsobem se tam nakládá s fakty...
Václav Junek
Rodina je základ liberálního státu?
Nově zvolený předseda KDU-ČSL pan Výborný se obává o budoucnost institutu manželství – stěžejního korpusu fungující společnosti – a chce nyní začít dělat všechno proto, aby manželství nekončila. Jde to ale jinak než represemi?
Václav Junek
Sex jako komodita aneb Láska za časů digitálna
O tom, jak jsme na cestě k civilizovanosti začali ztrácet na své vlastní lidské přirozenosti...a o pohlavní lásce a jejích dnešních podobách.
Václav Junek
Hudba z jiného světa
Pár poznámek k hudbě, které už jsem chtěl hodně dlouho sepsat, ale jak známo, o tom se píše velmi složitě. Hudba totiž překračuje hranice našeho světa a o takových věcech by se podle Wittgensteina mělo raději mlčet.
Václav Junek
Digitální predestinace
Několik poznámek k našemu pobývání ve virtuálním světě a k tomu, jak nám tento svět sám deteminuje další bytí v něm.
Václav Junek
Labyrint konzumu a ráj srdce
Procházeje jedním nákupním centrem jsem se nedávno ocitl ve svízelné situaci – nemohl jsem najít cestu ven a musel jsem bloudit.
Václav Junek
Pohlreich, Babica a populární kultura
Pár poznámek k populární kultuře a k tomu, jak ji v knize Jak rozumět populární kultuře (2018) vymezuje John Fiske, a příklad z oblasti české televizní gastronomie.
- Počet článků 19
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 582x