Sex jako komodita aneb Láska za časů digitálna

O tom, jak jsme na cestě k civilizovanosti začali ztrácet na své vlastní lidské přirozenosti...a o pohlavní lásce a jejích dnešních podobách. 

Arthur Schopenhauer v textu Metafyzika pohlavní lásky neměří úspěšnost milostného vztahu podle toho, jak dlouho spolu pár vydrží, nýbrž podle toho, zda vztah splnil svůj závazek vůči přírodě – tedy zda pár stvořil potomka. V případě že ano, je účel milostného vztahu splněn. Schopenhauer tvrdí, že to, zda se nám nějaký člověk jeví jako objektivně krásný, chytrý a přitažlivý, je pouze klam, za nějž je přestrojen pud k plození. Tento klam je nutný, neboť v člověku je hluboce zakořeněný egoismus – najde-li si člověk partnera podle svých měřítek, myslí si, že dělá něco ve svém zájmu – ve skutečnosti jedná pro dobro lidského druhu. Projevy „nepřevlečeného“ instinktu můžeme pozorovat u zvířat. 

Že jsme byli takto oklamáni, si podle Schopenhauera uvědomíme hned záhy po milostném aktu. „Po konečně dosaženém požitku zažije každý zamilovaný podivné zklamání a užasne nad tím, že to, po čem tak horoucně toužil, neposkytuje nic víc než každé jiné pohlavní ukojení,“ píše. Zamilovaný tedy doufal, že s člověkem, jímž byl okouzlen, zažije něco výjimečného, ale ve finále by to vyšlo s kýmkoliv jiným nastejno. Pro zachování druhu je totiž jedno, kdo s kým utvoří pár, pokud z toho vzejde potomek. 

Tento klam – nebo chcete-li okouzlení – ve skutečnosti pomine až později, než tvrdí Schopenhauer ve svém odvážném pojednání. Dochází k němu spíše až v prvotním momentě vystřízlivění, kdy si partneři najednou uvědomí, že už jejich vztah nikdy nebude takový jako na začátku; to už přichází první lámání chleba. Dánský filozof Soren Kierkegaard si nevyhnutelného vychladnutí vášně zamilovanosti byl dobře vědom a zrušil kvůli němu zasnoubení se svou životní láskou Reginou Olsen. Nechtěl, aby jeho cit kdy vystřízlivěl; aby klam pominul. Celý život toho litoval, ale věděl, že kdyby s ní strávil život, litoval by toho také. 

Nejstarší řemeslo

Zpátky ke klamu. Byvše jím šáleni jsme tedy vedeni k myšlence, že děláme něco sami pro sebe, že uspokojujeme své potřeby. K navazování milostných vztahů nás vede motivační trs, jehož složkami jsou pudy, emoce, moc, praktické uvažování a společenská reprezentace (o té ale třeba někdy příště). Tento klam vlastně funguje jako marketing; jako reklama na něco, co nemáme a měli bychom chtít mít a dělat vše pro to, abychom měli. Když to pak vlastníme, potěšení se pomalu vypařuje.

To, že nakupujeme věci, děláme kvůli sobě – nebo si to alespoň myslíme. Ve skutečnosti je ale smyslem konzumu nikoliv činit sami sebe šťastnými, nýbrž udržovat soukolí kapitalismu v pohybu. Pokud se na tělesnou lásku budeme dívat z tohoto aspektu, zjistíme, že klam ji převléká za ryze civilizovanou záležitost. Nejlépe se nám to ozřejmí, když se podíváme na tržní podobu pohlavní lásky – na prostituci.

Už v nejstarší dochované literární památce – Eposu o Gilgamešovi – se objevuje civilizovaná sexualita. Král města Uruku Gilgameš transformuje divokého Enkidua – prvně soka a poté nejlepšího přítele – v člověka tím, že ho ošatí, naučí ho lidským zvyklostem jako například stolování a seznámí ho s prostitutkou Šamchat. Z přírodního neřádu, který člověk nemá pod kontrolou, tak Gilgameš učiní řád tím, že ho civilizuje a převede na svou stranu. Už ve starověkém sumerském eposu tedy člověk reguluje svou potřebu sexuálního pudu tím, že z něj učiní racionální činnost zaštítěnou vzájemnou výměnou – sex za úplatu. 

To úplně vyřazuje ze hry emocionální složku erotické motivace, která nás nutí dvořit se člověku, v němž nalézáme zalíbení, a vlastně znesnadňuje naši kontrolu. V prostituci převládá složka mocenská a pragmatická. Pokud se chceme někoho zmocnit, nemusíme k tomu vymýšlet rafinované dvořící techniky; máme svou potřebu plně pod kontrolou, neboť k jejímu uspokojení se nabízí „zboží“. Člověk si může vybrat koho chce a zaplatit za něj. Ještě dál to posouvá nově se vyrojivší trend nevěstinců s umělými pannami. Na těch se totiž může milovník dožadovat, čeho se mu zachce, aniž by to s nimi musel předem konzultovat. Zmocňuje se totiž těla bez duše. 

Láska za časů digitálna

Dalším jevem civilizované sexuality je pornografie – svět naprosto odlišný od toho našeho. Prezentují se v něm příběhy úspěšných a snadných cest za uspokojením. Už zde tedy nepřevládá aspekt mocenský, nýbrž pragmatický, tedy jak se nejrychleji a s co nejmenší námahou zbavit puzení přírody. Žádná dívka v těchto filmech neříká „ne“, a pokud ano, je to součást scénáře, který však nemůže vyústit v nic jiného než kopulaci. Karel Čapek se tímto tématem zabýval jako jeden z prvních. V eseji Eros Vulgaris (1931) prezentuje erotické romány jako fantastické světy zasazené do královských paláců a jiných, pro běžného člověka vzdálených prostorů. Zkrátka světy, které jsou konstruované tak, aby čtenář jasně rozeznal rozdíl mezi realitou a fikcí. 

Dnešní divák pornografie je naopak puzen myslet si, že to, co se děje na obrazovce, se může dít i jemu. Úspěchu u dvou dívek najednou totiž podle řečených filmů může dosáhnout třeba i pizzaboy nebo elektrikář. Otázkou ale je, zda to takto funguje i v reálném světě. Do jisté míry ano. Že je současná doba vychovaná pornografií, dokazuje například úspěch seznamek na jednu noc, jako je například Tinder, nebo dalších odnoží se specializací na sexuální vkus uživatele. Stačí se jen přihlásit do systému, najít svůj „matching pair“, odbýt si rozpačité setkání a dovést ho ke zdárnému konci. 

Jak těmito moderními tendencemi dostáváme sexualitu stále více pod naši kontrolu, činíme z uspokojení komoditu. Chceme všechno a chceme to hned. Když se ale na pornografii, prostituci, seznamky apod. podíváme z druhého konce, zjistíme, že jde hlavně o dobrý byznys, o vykořisťování sexuality. O to, že ze Schopenhauerova klamu (mimochodem sám proslul skandály s prostitutkami), který bojuje za zachování lidského druhu, dnes stále více profituje společnost.