Ku-klux-klan vs. Kant aneb Jsou náboženství dobrá, nebo špatná?

„Miluj bližního svého“ si můžeme vykládat, jak chceme, pokud si nejprve vymezíme, kým vlastně myslíme toho „bližního“, respektive kdo je nám blízký a kdo už vzdálený. 

Začnu malou poznámkou z četby. Nobelista Bertrand Russell ve slavné eseji Mystika a logika pojednává o dvou odlišných a zároveň vzájemně se doplňujících oblastech metafyziky. Mystika má na naše chování iracionální vliv, je to ta animalita, kterou máme každý v sobě. Mystika nám dává pocit, že nám někde v hloubi nějaký hlas našeptává, jak se máme chovat – někdo to může považovat za boží hlas, Henry Bergson tomu říká „intuice“. V zásadě jde ale o emoce. Mystika je však spojena také s náboženstvím; právě ono „zjevení“, díky němuž začínají lidé věřit, je pocit boží přítomnosti – dotyku věčnosti, která na rozdíl od našeho bytí není svázána časem a prostorem.

Logika je potom racionálním protipólem mystiky. Racionálně se chováme nikoliv na základě emocí, nýbrž na základě rozumového opodstatnění. Chci dnes ale mluvit hlavně o tom, co znamená mystika a logika v náboženství.

Miluj (bílého) bližního svého

Hlavní prameny náboženské nauky bývají mnohdy velmi otevřené vlastní interpretaci a ohýbání. I velká světová náboženství mají dílčí školy s rozdílnými pohledy na výklad téhož pramenu. Budeme-li při výkladu těchto zdrojů emotivní, bude hrát notnou roli to, jací jsme lidé, tedy naše dosavadní zkušenosti se světem.

Jako extrémní příklad zmíním organizaci Ku-klux-klan (KKK), která je exemplární ukázkou toho, jak mohou negativní emoce svádět k dezinterpretaci náboženského kánonu k takovému výkladu, který nás opravňuje páchat zlo ve jménu Boha.

Historie KKK se počíná koncem války Severu proti Jihu, která rozhodla o zrušení otroctví. Sympatizanti Konfederace – mezi nimi majitelé bavlníkových plantáží, a tedy bývalí otrokáři – se nedokáží smířit s rostoucí rovnoprávností mezi bílou a černou rasou. Jejich obavy byly mnohdy spojené právě s negativními emocemi jako je strach ze ztráty identity vlivem míšení ras či strach z nárůstu konkurence na trhu práce atd.

Dalšími spouštěči negativních emocí mohly být nešťastné zkušenosti s konkrétními jedinci, které vedly k apriornímu odsouzení celé skupiny, tedy ke generalizaci. Tyto emoce byly navíc ještě prohlubovány propagandou, která hlásala, že rovnoprávnost černých a bílých prosazují vysoce postavení židé, kteří černou masu používají jako nástroj na svržení rasy bílé. KKK byl tedy původně založen k tomu, aby držel v šachu obyvatelstvo tmavé pleti. 

I dnešní členové téže organizace jsou věřící lidé. Jsou to obyvatelé tzv. biblického pásma situovaného v jižních státech USA. Jde tedy o křesťany (bílé protestanty) mající výklad Bible hovořící o nadřazenosti bílé rasy – a formuli „miluj bližního svého“ tak automaticky vztahují jen na její příslušníky.

Chovej se jako Bůh

Jako logický protipól emotivní mystiky se nabízí snaha o racionalizaci náboženství. S koncepty víry, která by byla uchopitelná rozumem a nemusela pramenit z pocitu zjevení, přišli osvícenští myslitelé. Ti se snažili osvobodit člověka od slepé víry v něco, co je nám stejně odepřeno zakusit zkušeností.

Například Immanuel Kant přišel s myšlenkou víry v objektivní morální systém, který představoval onu vyšší božskou instanci. Člověk toužící po překročení vlastní subjektivity (pocítění boha) se musí začít chovat nikoliv na základě vlastní situace ve světě a vlastního prospěchu, ale na základě kategorického imperativu – tedy tak, jak by chtěl, aby se v dané situaci zachovali všichni. 

Kdybych se například ocitl v situaci, která by mě sváděla ke krádeži, kategorický imperativ by mi kázal zamyslet se nad ní nikoliv ze své perspektivy – mám hlad, a tak chci ukrást něco k jídlu –, ale z nadhledu, z nějž bych sám sobě kladl otázku, zda bych chtěl mít svět plný zlodějů.

Kant tím vlastně říká, že nemůžeme zjistit, zda nějaký Bůh existuje, ale můžeme se božsky chovat. Tím, že věříme v úspěch kategorického imperativu zároveň připouštíme i existenci nezávislého moderátora, který naše jednání ocení jako správné, protože má přístup i k našim vnitřním pohnutkám dokládajícím, že jsme jednali právě na základě obecného mravního zákona, nikoliv s vidinou vlastního zisku.

Tato víra však ztrácí kontakt s jednotlivcem, neboť pravidlo kategorického imperativu je objektivně dané pro všechny. Je to podobné jako v náboženské tradici starověkého Říma, kdy víra každého individua představovala především službu veřejnosti a člověk už neměl tolik možností pro osobní náboženskou seberealizaci.

Co se týče veřejného smyslu náboženství, Jean-Jacques Rousseau ve spise O společenské smlouvě uvádí, že náboženství je věcí veřejnosti jen do té míry, do jaké z nás dělá spořádaného občana. Panovník tedy nemá co mluvit do náboženského přesvědčení svých občanů, neboť do jeho působnosti nespadá jejich posmrtný život.

Skoč do víry

Na osvícenskou snahu racionalizovat víru reagoval dánský myslitel Soren Kierkegaard tvrzením, že náboženská víra je vždy spojena s logickými pochybnostmi, k jejichž překonání je třeba pocítit v sobě mystiku a odpoutat se od rozumného uvažování – máme pochybnosti, proto nám nezbývá než věřit. Víra tedy podle něj nemá být založena na rozumu, nýbrž na tom záhadném, mystickém pocitu (zjevení), který nás přiměje „skočit“ do víry. I my ateisté se přeci v mezních životních situacích, kdy už se veškerá naděje zdá ztracená, obracíme k Bohu, byť se to může zdát sebeiracionálnější. Dovedou nás k tomu totiž emoce. 

V případě KKK jsem chtěl demonstrovat, že náboženství jako taková nejsou dobrá, nebo špatná. To jsme jen my lidé. Zlo nebo dobro nejsou věcí náboženství, ale etiky. Pokud upustíme uzdu své emocionální stránky až příliš, vede víra ke zlu. Skrze emoce totiž ono zlo vidíme jako nezbytně nutné pro nastolení toho, co vidíme jako vyšší dobro. „Dobro a zlo, dokonce i vyšší dobro, již mystika ve všem nachází, jsou odrazy našich vlastních emocí, nikoliv tedy součástmi podstaty věcí, jaké opravdu jsou,“ píše v již zmíněném eseji Russell.

Příklad s osvícenstvím zase ukazuje, že přílišnou racionalizací ztrácí víra svůj smysl. Není totiž náboženství spíše soukromou věcí každého z nás spojenou se sebeláskou (starám se předně o svůj posmrtný život a doufám ve svou spásu)? Apelem křesťanské nauky ale také je, aby věřící miloval bližního svého alespoň tak, jak miluje sám sebe. Koneckonců, co jiného je soucit než to, že si představíme sami sebe na místě druhého?