Donald Trump jako fikční postava

Historik Timothy Snyder tvrdí, že USA se stále více přibližují východním nedemokraciím. Minimálně v tom, jakým způsobem se tam nakládá s fakty...

V češtině právě vychází nejnovější kniha amerického historika Timothyho Snydera Cesta k nesvobodě (Road to Unfreedom). Autor se v ní mimo jiné zamýšlí nad politickým stavem Spojených států po prezidentských volbách v roce 2016. Vítězství Donalda Trumpa vnímá jako vyústění kyberválky, kterou USA prohrály s Ruskem. Skutečnost, že byl Trump zvolen do funkce prezidenta, Snyder připisuje neschopnosti amerických voličů bránit se jednak ruským dezinformačním kampaním, ale také Trumpově podbízivé kampani doprovázené sloganem „Make America Great Again“, vlichocováním se bílému pracujícímu muži a v neposlední řadě také prezentací sebe sama jakožto úspěšného byznysmena. U posledního bodu se zastavím. 

Podle Snydera se na této planetě nenachází nikdo jako „Donald Trump – úspěšný byznysmen“. Tvrdí, že ti, kdo volili Trumpa s vírou v jeho obchodní úspěchy, volili fikční bytost. V současnosti existuje „Donald Trump – prezident USA“, ale již zmíněný první stav ne. Snyder líčí, jak se po tom, co Západ vyhrál studenou válku a Sovětský svaz se rozpadl, hrstka vysoce postavených osob zmocnila ruského znárodněného majetku a uloupené peníze „vyprala“ v Trumpových bankách. Trump poté prodělal několik bankrotů, z nichž ho prý následně zachránily peníze od ruských oligarchů, kteří mu jen poskytli protislužbu. 

Možné světy

Pokusme se dále pracovat s výrokem „Donald Trump je úspěšný byznysmen“. Jde o jednoduchou větu, která nám dává smysl, protože její obsah je logicky možný. Pokud ale tento obsah vztáhneme k našim znalostem o světě (předpokládejme, že Snyder má své informace ověřené), budeme muset uznat výrok za nepravdivý; za výrok, jenž se neslučuje s realitou. 

Ponořme se do toho hlouběji. Vezměme si k ruce myšlení Ludwiga Wittgensteina, podle něhož se svět skládá z pravdivých výroků o jeho jednotlivinách. Každá jednotlivina (věc, člověk, zvíře atd.) se vztahuje k jiným jednotlivinám. Představte si, že sedíte u stolu a máte před sebou sklenici. Tato sklenice leží na stole – existuje v prostoru a vztahuje se k další jednotlivině, kterou je stůl. Každá jednotlivina si s sebou nese logický prostor svých možných konfigurací a vztahů, do nichž vstupuje s jinými jednotlivinami – sklenice je teď na stole, ale může být i na židli nebo na zemi pod židlí. 

O každé jednotlivině lze tedy říci množství logicky možných výroků, které však podléhají pravdivostnímu hodnocení podle toho, jak se to s těmi kterými jednotlivinami má ve skutečnosti. Výrok „sklenice je na podlaze“ odkazuje k logicky možné konfiguraci stavu dvou jednotlivin (sklenice a podlaha), je však nepravdivý, jelikož řečenou sklenici vidíme před sebou na stole. Pravdivostní hodnocení výroku je tedy závislé na naší zkušenosti se světem. Jedině na vlastní oči je možné pravdivost ověřit s naprostou jistotou. Souhrn všech pravdivých výroků tvoří náš reálný svět.

Doposud jsme hovořili o možném stavu konfigurace osoby Donalda Trumpa, v němž je úspěšným podnikatelem. Tim Snyder tvrdí, že tento stav není v našem světě pravdivý. Na pravdivost se ale nehledí ve fikčních světech, kterým dávají vzniknout tzv. možné světy, což jsou již zmíněné možné konfigurace jednotlivin. Každá fikční osoba (Švejk, Odysseus, James Bond atd.) je jen nepravdivou, ale možnou (možnou, protože myslitelnou) konfigurací jednotlivin. Neexistují tedy v reálném světě, ale ve světě fikčním. Tím se dostáváme zpět na začátek k tomu, že ti, kdo na podzim roku 2016 volili úspěšného podnikatele Donalda Trumpa, věnovali svůj hlas fikční osobě – Trumpovu fikčnímu alter-egu –, neboť uvěřili v její reálnou existenci. Můžeme v tuto osobu v duchu věřit, uctívat ji, vzhlížet k ní, setkávat se s ní v představách, ale nic z toho ji nepřivede na náš svět. 

Takové věci se dějí jen v pohádkách. Vzpomínám si na jednu, kterou napsal Vladislav Vančura – Kubula a Kuba Kubikula. Vyprávění o neposlušném medvědovi, na nějž si jeho vlastník vymyslel báchorku o medvědím strašidle, které se však ze samotné artikulované myšlenky stalo existujícím – fikční výrok, který jinak nepodléhá pravdivostnímu hodnocení, se stal pravdivým, tedy realitou. Něco podobného se děje v Cervantesově Donu Quijotovi, který začne do svého okolního světa promítat obsahy knih, jejichž čtením strávil tolik času. Postavy obou vyprávění směšují fikci se svým přirozeným světem – podobně jako voliči domnívající se, že Donald Trump je úspěšný obchodník. 

Pohádka o Kimovi

Jinde na světě je úplně běžné směšovat fakta s fikcí, to je totiž základním předivem totalitních režimů. Četl jsem zajímavou práci analyzující propagandu v Severní Koreji. Autorka Nina Špitálníková v ní rozvíjí myšlenku, že tamní propaganda vyvíjí úsilí udržet lid v šachu tím, že je udržuje ve stálém modu dětství. Severokorejcům jsou už od narození vyprávěny pohádky a legendy o zakladateli režimu Kim Ir-senovi a jeho nástupci Kim Čong-ilovi, o komunistickém společenství jako o optimálním způsobu soužití a o darebném a dekadentním západním světě jako o úhlavním nepřáteli těchto hodnot. Propaganda je ale součástí života každého občana Severní Koreje, je všudypřítomná a její hlavní úlohou je vytvářet a posilovat kult osobnosti Kim Ir-sena – osvoboditele od japonské nadvlády a otce revoluce. 

Patriarchát zde hraje významnou roli, neboť severokorejský model klade velký důraz na to, aby jednotliví občané vnímali Kim Ir-sena jako svého otce. Severokorejci v tomto smyslu působí, že jsou v určitých aspektech po celý život ve stavu dětství, protože jsou už od útlého věku a po celý zbytek života nuceni poslouchat pohádky (fikční výroky!) o svých vůdcích. Vlivem této indoktrinace jsou velmi dobře manipulovatelní a náchylní uvěřit všelijakým povídačkám – například že se Kim Ir-sen během patnáctiletého protijaponského odboje podílel na více než 100 tisících bitev, což by znamenalo vybojovat zhruba dvacet bitev denně. 

Hlavním nástrojem propagandy je jazyk – výroky o světě, které režim servíruje občanům; výroky, které si oni nemohou ověřit, nebo které jsou dokonce neověřitelné. Ty je potom nutí přemýšlet a vnímat svět a jeho jednotliviny, s nimiž nemají osobní zkušenost, žádoucím způsobem. To jsou ale nástroje, které používají i média nebo volební kampaně – například vítězná Trumpova kampaň, která je pro Snydera varováním a poukázáním na to, že USA se v lecčems přibližují Rusku a Východu vůbec.