Izolovaná společnost

Proč nám sociální média komplikují život a jdou proti přirozenému vývoji myšlení? Proč je špatné uzavírat se do názorového vakua? Proč je dobré se hádat, mít konflikty, a ne se jim vyhýbat? 

O sociálních sítích se toho na tomto kanále napsalo už dost. Například to, že potlačují názorovou pluralitu, nebo že dokonce mohou omezovat i svobodnou vůli člověka. V sociálních bublinách kolem sebe soustředíme lidi se stejným viděním světa, naštěstí však nežijeme jen v sociálních bublinách, nýbrž i v komunitách. Sociální sítě a internet jsou ale ještě o dost napřed, protože nám neskrývavě nabízejí konvenující obsah a potenciální „přátele", kteří sledují totožný obsah, čtou tatáž média, sledují stejné osobnosti atd. „Většina lidí používá sociální média ne proto, aby si rozšířila obzory, ale naopak, chtějí se uzavřít do komfortní zóny, kde jedinými zvuky, které slyší, jsou ozvěny vlastního hlasu, kde jediné, co vidí, jsou odrazy vlastní tváře. Sociální média jsou velmi užitečná, poskytují potěšení, ale představují past,“ varoval v roce 2016 sociolog Zygmunt Bauman.

Kromě toho, že algoritmy sociálních sítí samy nesouhlasný obsah nenabízejí, umožňují ho uživateli pohodlně zablokovat, kdyby se k němu dostal vlastním úsilím. Pokud ale kolem sebe nemáme lidi, kteří s námi nesouhlasí, leč jen přikyvují, stojíme na místě ve statickém stavu a nikam se neposouváme. Vyústěním konfliktu totiž, jak autor ukáže, může být i pohyb kupředu. 

Jako nejinspirativnější se spíše jeví ten informační zdroj, jenž nás nutí vlastní přesvědčení reflektovat, zviklávat ho. Nejlepší rozhovor je přeci ne s člověkem, který jen přikyvuje, nýbrž s člověkem, který nám ve svých odpovědích klade odpor a nutí nás své názory buď upevňovat, nebo přehodnocovat. 

Já = Já + ne-Já 

Podle německé idealistické filozofie má velký dopad na utváření identity člověka jeho okolí. I čtenáři je jasné, že mu jeho smýšlení a názory nebyly dány shůry, leč že je vyabstrahoval ze svého okolí a poté zvážil jejich relevanci pro svou osobu. J. G. Fichte se domníval, že naše identita je tvořena nikoliv jen tím, co ratifikujeme a přijmeme za své, neb i tím, co odmítneme a negujeme; tedy že je naše identita tvořena nejen tím, čím jsme, ale – a to dokonce ve větší míře – i tím, čím nejsme. Znamená to, že naše smýšlení je ovlivňováno nejen těmi názory, jež přijímáme, ale i těmi, jež negujeme. Abychom tím pádem mohli přijmout jeden názor, musíme být zároveň stejně dobře seznámeni s opačným názorem, jehož přijetí odmítáme. 

Fichte na lidskou identitu aplikoval Hegelovu dialektickou metodu: syntéza (jednota) = teze + antiteze. Ta však pochází už od dávných dob předsokratického myšlení – podle všeho německý idealismus metodu protikladů převzal od Hérakleita. Tento styl myšlení lze však nicméně vypozorovat také ve východní filozofii (jin – jang). Zůstaňme ale u Hérakleita, jenž například oproti Pythagorovi tvrdí, že svět je neustále v pohybu a tento pohyb udržuje neustávající boj protikladů. Protiklady (teze a antiteze) jsou tak neoddělitelnou jednotou světa; na protikladech závisí veškerenstvo. Z myšlenky jednoty potom vyplývá, že protiklady bez sebe nemohou být, jsou navzájem komplementární – bez tmy by nebylo vidět světla, bez zla by nebylo vidět dobra. Hérakleitos tvrdil, že aby mohlo vznikat něco nového, musí dokola docházet k negaci jednoho druhým. 

Identita člověka je také tvořena z protikladů. Každý člověk jakožto subjekt vede s vnějším světem jakýsi dialog, v němž svět k člověku promlouvá a člověk mu odpovídá buď souhlasem, nebo negací. Pokaždé však z tohoto dialogu vzniká něco nového – myšlenka, zkušenost, názor atd. Vztah „já" a „svět" je také jeden velký celoživotní konflikt, neboť je to vztah já vs. ne-já, známé vs. cizí, blízké vs. vzdálené – „ne-já" nám, jak už bylo zmíněno, pomáhá vymezit „já", cizí nám pomáhá vymezit to, co je známé; vzdálené zase to, co je blízké. To znamená, že vývoj myšlení udržují konfrontace. Konflikty jsou produktivní a zdravé. 

Toto setkání s „ne-já“ však, jak se autor domnívá, ekosystém sociálních sítí opomíjí. Jejich algoritmy navržené podle marketingového vzorce totiž digitálnímu „já“ – v těsném vztahu s jeho dosavadním „pobytem“ ve virtuálnu – nabízí zase a pouze jen „já“, tedy obsah, který konvenuje jeho názorům, nikoliv obsah nesouhlasný. Algoritmy tak udržují mysl v názorové totalitě. „Rozdíl mezi opravdovou komunitou a sociální sítí spočívá v tom, že jednotlivec patří ke komunitě, sociální síť však patří jednotlivci,“ řekl polský sociolog Zygmunt Bauman v již zmíněném interview. 

Algoritmy brání dynamice a vývoji myšlení. Předkládají pouze stejné a nikoliv jiné. Jiné přitom podněcuje naši mysl k přemýšlení, rozvažování a zvažování; nad stejným není třeba přemýšlet, neboť je již přijaté, známé a dávno zvážené. Dialog vzniká vzájemnou komunikací dvou stran, výměnou názorů – nejlépe protichůdných –, z nichž má vzniknout něco (syntéza), co přesahuje oba střetnuvší se komunikační kanály. Ze dvou navzájem si notujících řečníků nic nového vzniknout nemůže, neboť se pouze upevňují ve svých názorech; nevzniká tím nic nad rámec jejich naladění. Co je však ještě horší – člověk, s nímž jeho okolí stále jen souhlasí a přitakává mu, po čase dostane pocit neomylnosti a výjimečnosti a těžko bude ochotný vyslechnout opačný názor, natož ho přijmout. 

Byť autor této stati není voličem Miloše Zemana, líbí se mu jeho bonmot „jen idiot nemění názory“. Když ho totiž vyjmeme z kontextu, v němž ho český prezident užil, jde o velmi moudré zvolání. Pokud totiž člověk stojí v dialogu, v němž protistrana nabourává jeho názor jako prokazatelně špatný či nepravdivý, jen idiot by nepřiznal omyl. Ale umožní mu to právě jen spor v dialogu – nechvalně proslulé diskuse na sítích autor za dialog nepovažuje. 

Izolovaná společnost

O české společnosti se v médiích velmi často hovoří s přívlastkem „rozdělená“, což mnozí komentátoři, novináři, veřejně slyšené osobnosti a bůhví kdo ještě vnímají jako negativní stav. Přitom samotné demokratické zřízení státního aparátu implikuje nutnou názorovou heterogennost anebo pluralitu. 

Autor této stati se toliko domnívá, že problémem, jímž je sužován veřejný prostor, je spíše než „rozdělenost" jakási izolovanost jedné názorové obce od druhé. Jistý druh izolovanosti tu panoval vždy – stačí si například vzít mapu Česka, na níž jde velmi hrubým regionálním štětcem načrtnout jedno názorové spektrum soustředěné v hlavním a dalších větších městech a druhé spektrum v menších městech a vesnicích. Když ale na vesnici zajdete do hospody, je úplně běžné, že se u stolu sejdete s člověkem, který bude mít jiné názory ať už na politiku nebo na zásady stolování. 

Za poslední dekádu však tato izolovanost exponenciálně rostě s tím, kolik času lidé tráví na sociálních sítích. Ty totiž člověka uvězňují v jeho „pravdách“ a snaží se mu tak vnuknout nárok na absolutní pravdu – božskou pravdu. Pokud se člověk povětšinu svého volného času pohybuje v jedné homogenní názorové oblasti a jeho myšlení není zvyklé být konfrontováno s negací, začne náhodné střety ve veřejném prostoru vnímat mnohem intenzivněji a bude pro ně mít mnohem méně pochopení – zkrátka je bude přijímat jako něco cizího, nepřátelského a vzdáleného. 

“We’re not enemies, we just disagree” (nejsme nepřátelé, prostě spolu nesouhlasíme), zní v písni Is This It od americké rockové kapely The Strokes. Z citátu – byť vytrženého z kontextu – se dá vyčíst, že pokud je diskuse na hony vzdálena konsenzu, není ještě důvod brát na souseda flintu a považovat ho za narušitele. Rozdílné vnímání světa je nám bytostně dáno našimi prožitky, výchovou a prostředím a jako takové z nás ještě nedělá nepřátele. 

Je zábavnější si navzájem vyměňovat názory, nebo jen poslouchat někoho, jak přikyvuje našemu výkladu světa? Úspěšná komunikace spočívá v předání nových informací, v získání nových poznatků o světě nebo o nových způsobech, jak na něj nahlížet. Pokud mé okolí bude donekonečna souznět se vším, co vyřknu, nikdy se třeba nedovím, že se celou dobu mýlím, byť máme jako lidi tolik omluv pro to, abychom se mohli mýlit. Je třeba si uvědomit, že všichni do jednoho sdílíme stejnou tendenci k omylnosti a k chybování. „We just disagree, I think we should disagree“ (Prostě spolu nesouhlasíme, myslím, že bychom měli nesouhlasit) – zní dále ve zmíněné písni.